V těch prvých, snivých jara dnech,

V těch prvých, snivých jara dnech,

kdy svítí něžnost ve květech,

kdy větry z dálky pozdravem

ve vznosných šumí topolech,

vítajíce tak naši zem –

já cítím mocněj’ v srdci svém,

a v smyslech všech a v nervech všech,

jak rád mám Duši ve věcech!

Ne pojem jen, ne ideu,

leč, co se zjevuje jen snu,

když ponoří se v Přírodu,

v tajemný svět plynulých změn –

ten tajný každé věci sen

po Sjednocení ve Věčnu,

blaženství nejvyššího sen,

jenž v teskně šťastném toužení,

chtěje být láskou objeven,

jak úsměvem se dívá z ní,

úsměvem, v němž je tolik něh –

tu Duši, Krásu ve věcech!

V těch prvých, slavných jara dnech,

kdy září láska ve květech,

kdy větry ve všech vrcholech

zdají se z jarní dálky nést

nějakou slavnou blahověst –

já cítím, jako hlaholem,

jímž ke mně volá Vyšší Zem,

jak Duši Přírody mám rád,

a jak bych rád svůj splnil sen:

Ji malovat, Ji zpívat, hrát,

všem bytostem Ji prožít dát

tak plně, mocně, vnitřně tak,

jak vidí Ji můj vnitřní zrak

v takový krásný jarní den –

tak plnou světla, lásky, něh,

toužení z hmoty poroby

po Říši Blahé Svobody,

co Skrytou Duši ve věcech,

co Tvůrčí Radost přírody!

V těch prvých, teskných jara dnech,

kdy v barvách, vůních, ve tvarech

všech květů, stromů, věcí všech

taková síla něhy sní,

že svádí, v blaha tušení,

celý Svět Něžných k Lásky Snům –

v těch prvých, slavných jara dnech,

kdy na dalekých obzorech

taková síla slávy sní,

že vábí, v blaha tušení,

celý Svět Zbožných k Nebesům –

v těch prvých, velkých jara dnech

kdy Nekonečna mocný dech

celý Svět Slabých, jako v snách,

přemlouvá Všeduši se vzdát,

a v dálky, výše, jako v snách,

dát vědomí jich uplývat,

tak v touhy blahu bezmezném

se ztrácet, v šíři rozplývat – –

v těch prvých, velkých jara dnech

já cítím mocně v srdci svém,

jak z dáli jdoucím hlaholem:

Že duch můj je jak Lohengrin

Vzdálené, Vyšší Pláně syn,

s Ní provždy původem svým spiat,

jí poslán Vlast svou zvěstovat.

A všude, kde se setká s Ní,

na zemi, v tajném tušení,

že nemá se Jí trpně vzdát –

ale svým vyšším uměním,

dědictvím dálné Vlasti svým,

Ji lidem země zjevovat,

tak Její Vnitřní Království

na hmotné zemi zmnožovat!