V TĚCH TISÍCI DOMECH KAMENNÝCH

V těch tisíci domech kamenných

je mnoho lidí ztracených,

a snad jich nikdo rád nemá.

A když se tak v sebe hroutí,

snad nikoho nečekají

v své samotářské pouti.

A najednou... by se zdivili

poselstvím někoho, jenž je hledá,

jenž roky je nenašed míjí

a přec jen se odstrašit nedá, –

ó prohlédni hodino slepá!

Teď prohlédne, nachází je,

teď na okno zavřené klepá,

teď vchází: to, bratře, ty jsi-li?

Teď mlčky je objímá, na nich dlouho visí,

teď láskou v nich mrtvé již city křísí

a dýchá na ně, by žily, by žily.