V těch večerech...

V těch tichých, vlahých večerech,

kdy u okénka v blahém snění

Tvých svěžích retů klidný dech

jsem na svých cítil v políbení,

zda snili jsme, co v naše duše

nám blaha vdechly naše rety?

Co časem prchlo, v nové tuše

teď vzpomínkou mi zpět zas letí...

V těch tichých, vlahých večerech,

v nichž klid a mír Ti vstříc jen dýchá,

nám nitrem plula v dumných snech

ta vůně opojná a tichá,

již v duši cítíval jsem pláti,

když tvář Tvou hladil jsem a vlásky...

Ó, kdy že z duše se mi ztratí,

co bylo hvězd, co bylo lásky!

Víc nevrátí se s vůní svou,

nač tedy marně toužit zpátky?

líp ztišit se a vzpomínkou

žít po druhé zas čas ten sladký.

Jen v duší zřít Tvé mohu líce,

jichž hladíval jsem měkké rysy,

kdy u okénka šťastni sníce

jsme všecko mlčky vyznali si.

Však víc mi v duši zůstalo

než maní vzpomínka jen pouhá,

v ní nové světlo zaplálo:

mé tiché lásky svatá touha!

Jak ten, jenž na prahu stál ráje

a v život všední zpět se vrátil,

tak cítím teprv, Tebe maje,

co v Tobě, duše má, bych ztratil!