V TEMNÉ JIZBĚ

Mráz polehoučku obrázky své kreslí

v tabulky oken chudé jizby mojí,

na stropě stíny dělí se a pojí

a z krbu jiskry poslední se vznesly.

Ó chvíle šera! Jaká hudba tichá

a ples a vůně z tebe na mne dýchá,

zas dávné báje nad hlavou mi šumí,

a upomínka mořem snů a dumy

v ráj lásky pluje stříbrnými vesly.

Jak v teplém hnízdě ptáče měkkou jamku,

mám rád svou jizbu, zde můj život jeví

se s všemi žaly, kouzly, sny a zpěvy

jak obraz z mlhy ve čarovném rámku;

tu zvěsti dětství rolničkami zvoní,

v to zlatých bublin pestrý dav se honí,

a přes propasti žití zamlžené

si fantasie z duhy mosty klene

v říš ideálů k zakletému zámku.

Jak často v nejtajnějším koutě lebky

se nejkrásnější myšlénka ukrývá,

tak na dně srdce láska má spočívá,

vzpomínky blaho – její polštář hebký.

A znova rozum v její zlaté sítě

lká zapleten a prosí jako dítě:

Ó, vezmi mne zas v objetí své klamné,

ať nová píseň usměje se na mne,

ať děcko mám svých žalů do kolébky!

Ó, z mnohých trudů minulost mne viní!...

Hle, z popele, jenž skví se zlatem živým,

melancholie vstává s okem snivým,

vějířem hnědým čelo moje stíní.

V něm velké perly kalným zrakem svítí,

to jsou ty slzy, jež jsem plakal v žití;

ó, skloň ho jen, ať zakryje mne zcela,

ať nevidí svět vrásky mého čela,

mráz na srdci, na liliích snů jíní!

Jen směle stav, ó mládí, svoje duhy

a klamem nazvi, co je pravda těžká,

hle, i ta slza, co na víčku mešká,

ti poví, jak jest život zápas tuhý!

Ach, první lásku písní zkonejšíme,

že jako poupě v rakvi srdce dříme,

pak řeknem si, každý sen že klame,

pak všecky květy z duše vytrháme,

a ráj když ztracen, – jdeme hledat druhý.

A naděj napřed, víru v lidstvo vzadu,

v hon vydáme se po tom, co zvem štěstí –

ó, kolik cest duch třeba k hvězdám klestí!

Co zboříme a vystavíme hradů!

A když i chytnem blaha paprsk zlatý,

by jeho svit krb domácnosti svatý

nám k stáří vyzlatil i jeseň chudou,

tu ještě v smrti ústa ptát se budou,

zda pravou cestou šli jsme k eldorádu?

Mráz polehoučku obrázky své kreslí...

Ó noci, skloň svůj závoj tmavořasný!

Tak, jenom níž, mně zdá se, že jsem šťastný –

hle, kam až mne jen myšlénky mé nesly!

V stáj betlémskou se mění moje chatka,

kol andělů zní píseň čarosladká,

zde tolik blaha, co hvězd nebe kryje,

zde madonou jest svatá poesie

a nová píseň, děcko boží z jeslí!