V TEMNOSTI.

Proč, touho má, mne z lůžka vábíš ven,

Zavádíc ducha v bludný noční sen?

Že, sotva z tmy procitne první svět,

K Azurovému nebi zdvihám hled?

Tam v oceán se ztápím vznešený,

Vůkol pohlížím neutěšený;

A běda! s nadezemských krajů všech

Mně hřbitovní do srdce vane zdech.

Jen prach ty hvězdy? smrtelná jich zář?

A věčně bledá, mrtvá luny tvář?

I v bezkonečnou, tmavopustou noc

Jen příhodných ji větrů žene moc?

Ku zemi smutné klesne oko zpět,

Kde kyne máj a vonný růží květ;

Kde srdce k srdci přátelsky se pne

A soucitně se v cizím želu hne.

Uvadly květy, zašel krásný máj,

I vůkol zpustlý vidím země kraj;

Nade mnou prázdný, bezkonečný strop,

Pode mnou chladný, věčně tmavý hrob!