V temnu

Čím více v knihách čtu,

tím méně znám.

Čím víc mne líbá rtů,

tím hloub jsem sám.

Čím zvučněj hlučí svět,

tím duch je tišší.

Co šeptá v snách můj ret,

kdo že to slyší?

Od dětství vyšinut

a dítě vždy,

svým bohatstvím jsem chud

a pro své rty,

jež dotčeny jsou snem,

já nemám stání,

neb třikrát proklet jsem

v svém požehnání.

To srdce nevěrné –

žár, pout a zmar –

jež od sudičky zlé

mám v bědný dar,

jímž hnán a štván jsem byl

a jímž jsem zmámen –

kdo by je zaměnil

za tvrdý kámen!

Kdo žár chce zmrazit v mráz

a v solný sloup?

Tak volám zas a zas,

leč hloub a hloub

svou padám samotou,

kde tma se šeří.

Kdo slyší zpověď mou?...

A kdo mi věří?