V témž letohrádku tichém bydlila

V témž letohrádku tichém bydlila

zpěvačka slavná, božská Tamara,

přízemní obývajíc pokoje,

kde zkvetlé sněti myrt a oranžů

a granátů jak ruce plné hvězd

jí na tabule oken ťukaly,

a odkud velké dveře skleněné

do zahrad přímo vedly. Každý den,

když Jiří ráno okna otvíral,

ji viděl dole státi pod stromy,

jež na ni s větví květy střásaly,

a slunce, k němuž obracela tvář,

ji oblévalo zlatou září svou,

jako by tušilo, že od něho

své uzdravení čeká, spásu svou.

Jak byla krásná. Jako zjevení

z neznámých světů se mu zdála být

v bělostném rouše volně splývavém,

a s černým vlasem, který zvyšoval

lesk matný jejích tváří, z kterých rty

svítily rudě květem kaktusu.

Jak byla slavná. Od onoho dne,

kdy po prvé svou Carmen zpívala,

byl její život drahou vítěznou

po celém světě. Jako královnu

ji Paříž vítala i Petrohrad.

Plakáty pestré v městech na rozích,

na sloupech příchod její hlásaly

a všude na sta reklam světelných

v rozměrech obrovitých noční tmou

šířilo její obraz. V hledišti

v dny představení lóže jiskřily

záblesky démantů a safírů

a po aktech vždy celé jeviště

se proměnilo v pestrou zahradu,

co košů s květy, kytic bylo tam.

A milionáři a knížata

u dveří její šatny čekali

jak žebráci a venku zástupy

před vchodem divadla se tísnily,

by ještě na chvíli ji spatřily,

než odjede v svém autu nádherném,

svítícím uvnitř rudým hedvábím

jak vášeň zlověstným. Co pověstí

se šířilo o jejím životě;

tři princové, prý, pro ni ztratili

svůj život v souboji a jiných šest

s ní prohýřilo celé jmění své.

Jak plamen byla, zhoubu šířící

a jako vítr nestálá. Hned přízní

kde koho dařila a její lásky

si získal cikán nebo dobrodruh,

a jindy smaragdová čelenka,

knížectví celé sotva stačily,

by dovolila dárci políbit

svých prstů špičky. Jako zchvácena

nějakým vnitřním vichrem, závratí,

do víru života se vrhala,

do jeho radovánek bouřlivých,

slavností, plesů, květinových kors,

jež končívaly nočním hýřením

a rozbíjením křišťálových číší.

To bylo jako tisíc jedna noc

jazzbandů, karnevalů opojných,

ze kterých odcházela pohaslá

a nalomená. Po probděných nocích

na loži spočívala znavena

s očima mdlýma, hlavou zmučenou,

s tlukoucím srdcem, strhanými nervy.

Častěji byla nyní nucena

odříkat představení. Její hlas,

ten čarodějný, pohádkový hlas,

jenž jarem kvetl, svítil perletí

tropických modrých motýlů, ten hlas

pozbýval krásy své a svého lesku.

Teď teprv její krok se zarazil

na samém kraji temné propasti,

do které pohlédnout se děsila:

úplná ztráta hlasu. Nezbývalo,

než podrobit se radám lékaře,

jenž nařídil co nejrychlejší odjezd

do oněch modrých, tichých údolí,

kde kvetou oranže a marhaníky.

Tak ocitla se božská Tamara

v tom tichém domě, skrytém v zahradách

na břehu blankytného jezera.