V. Ten obláček košilatý

Ten obláček košilatý

div si nevyvrtne paty,

když chce v bílou náruč chytiť

měsíce srp zlatý.

Bledosť prokvétá mu v líčku –

Touží jenom na chviličku

srpek vetknouť do kadeří,

v bílou košiličku.

Měsíček však před ním chvátá

jako nivou včelka zlatá

a obláček v spěchu za ním,

až jej bolí pata.

Darmo oblačné to dítě

hází po něm bílé sítě,

jako zlatá rybka v moři

uniká mu hbitě.

Měsíček se smíchy dusí –

Počkej! však tě chytnouť musí:

oblaky mu v pomoc letí

jako hejno husí.

A hned každý honil, chytal;

sotva pět bys napočítal:

zlatý srpek do kadeří

obláček si vplítal. –