V TEN SMUTNÝ ZIMNÍ DEN...

V ten smutný zimní den, jenž jeden soumrak jest,

kdy v mlze světlo mdlé se kmitá spletí cest,

v ten smutný zimní den, zrozený pro smutek,

jenž neklid pouze dá a z něho zármutek,

já jako obtížen mučivou přítěží,

vším kolem roztrpčen jsem přešel Nábřeží.

Básníku morosní, kritiku bručavý,

po Vás se stesklo mi v den onen bolavý,

tou cestou kráčeje, jak mnohý dávný rok,

jsem toužil uslyšet pomalý, těžký krok,

nad tokem Vltavy a v času plynutí

zahlédnout nedbalé na pozdrav kynutí,

být vzdálen intriky a dvojakosti lestné,

za slovy drsnými ucítit srdce čestné.

Než soumrak míjel dál, rozplizlý, slizce měkký,

byl den zas sychravý a nikdo podél řeky,

ač oči hledaly, tou mlhou osleplé,

ač srdce hledalo, toužící po teple.

Marně jsem tudy šel. Cítil jsem nanovo

mučivou přítěž svou, dnů rmutných olovo,

a ze své illuse a ze své naděje,

že potkám kohosi, se tvrdě vzbouzeje,

opakoval jsem hlasem tišším, tišším:

Nepotkám. Neuzřím. A mrtvých neuslyším.