V těžké chvíli

Zlý osten stesku, jenž mé tělo rve,

spár, který drásá jako nikdy před tím,

své drápy zaťaly mi do krve

a tuším ponejprv: já nedoletím.

Já posud necítil jak tentokrát,

že sražen budu, nedostihnuv cíle.

Tak v horečce já nikdy neměl rád,

tak tragicky, tak magicky, tak šíle.

Smrt v sluch mi šeptá píseň odvahy,

že zapomínám, živ-li budu zítra.

Kam zírám, rozpiaty jsou nástrahy,

však bolí víc a pálí hloub strach z nitra.

Ten strach, jenž ke rtům ode rtů mne hnal

a vždy zas touhou bláznivou se řítí:

Ztracen je den, kdy jsem tě nelíbal,

ztracena noc, kdy nebudu tě míti.

Ten strach, že konečně mne onen šíp,

jenž v ostří kalen osudem je, sklátí.

Bol otupí se bolem. Bude líp.

Jen mělo se tak dávno, dávno státi.