V TĚŽKĚ CHVÍLI

K nám přišla bolest, němá paní

schoulena v černé šlojíře.

Usedla za stůl bez pozvání

a ujídá nám z talíře.

S mou ženou chodí v denním znoji

a ze srdce jí střebá krev.

A mně, když znaven klesám v boji,

vyráží z rukou korouhev.

Jak v městě, které morem hyne,

z všech koutů číhá bezradnost.

A jak by neznal cesty jiné,

domácní u nás hořký host...

Třeba srdce jedna rána

a jed v mnohou vnik,

za ten zlatý úsměv rána

přece Bohu dík!

Za každou též krůpěj rosy

v jitřním úsvitu,

za skřivanův zpěv, jenž prosí

za nás v blankytu!

Za pot dík, jenž kanout bude

do mé brázdy, klasem chudé,

i za sudby zlou

ránu zákeřnou!

V jara dnech, kdy šťastnou chvíli

zlatil slunka jas,

na rtu ret jsme z číše pili

medoviny kvas.

Když pak v létě vlahou s nebe

setba uzrála,

sporá skývka, žitný chlebe,

jak nám chutnala!

Pozdní květy podzim spálil

v krutém rozmaru,

hořkého nám vína nalil

na dno poháru...