V TĚŽKÉ CHVÍLI.

Jsou v horách strmých kouty šeré,

jsou úžlabiny nahých skal,

kam slunná zář se neprodere,

i nejteplej byť vítr vál,

kde, máj co kolem hýří svěží

a země puká do poupat,

dál neroztálý sníh jen leží

a dál vlá mrazný stín a chlad...

Ó, Bože můj, zas dechem jara

po krutém čase strohých zim

vzduch voní, ve všech duších hárá

duch obrození světem vším!

Zda pocítit jen ty, má vlasti,

van nemáš, jenž tak teple dých,

a sníh a led si s beder střásti

a rozkvést znovu po věcích?

Být strží chladnou na úbočí

že krutý osud strojí ti?

Oh, toť by lépe bylo: oči

již uzamknout... líp nežíti!

Ne, neutonu v pochyb moři,

své zachytím se naděje.

Kde tolik srdcí touhou hoří,

tam se i země zahřeje...