V TĚŽKÉ CHVÍLI.

MRTVÉ ticho po dni tuhém,

na západu záplava

hoří ještě rudým pruhem

jako rána krvavá.

V soumrak žití co tu zbylo

z práce, snah, snů o štěstí? –

V krvavou se ránu slilo

vše a v němé bolesti.

Jarost, radost, síla,

útěcha a smích,

odlétlo to všechno

v jeden oka mih.

A ta jiskra žití

zbyla v těle přec,

poraněný orel,

uzavřený v klec.

Kolem pusto, šero,

v hlavě, srdci tíž, –

zbyla jen ta touha

prolomit tu mříž.

Jak to teskné vzpomínání

s tebou chodí vždy a všude,

jako šípu hrot, jenž raní,

zlomí se a v ráně zbude.

Jak to teskné vzpomínání,

těšit chtěj se čímužkoli,

ve dne, v noci, bez ustání

hlodá jen a tupě bolí.

Smutné žití bez úsměvu

jak se vleče dlouze, dlouze,

bez naděje na úlevu,

bez radosti, v marné touze!

Jak to pálí, mrazí v hrudi,

vyslovit už ret se vzpírá, –

a jak už tak lidi nudí

ten kdo mře a neumírá.

Do noci bouřlivé

jsem upíral svůj zrak

a v hukot vichřice

vzkřik’ náhle noční pták.

Tak bylo v duši mé

jak mračno kol a kol

a srdce třáslo se

jak v bouři travný stvol.

A přece ještě vzkřik

a chvění v srdci tom! –

Už zmlkni, ptáku, přec,

ty vichře, už je zlom.