V TĚŽKÝCH DNECH.

Napořád totéž – bez konce – oddechu – klidu!

Myslíš jen na krev, požáry, zoufalou bídu

blízkých svých drahých, přátel a němého lidu.

A přec je nutno alespoň na krátkou chvíli

pro ženu, pro hladné děti přistoupit k dílu.

Ale jak divá kolečka v zkaženém stroji

mysl zas uskočí stranou, stojí a stojí

nehybně, ztrnule hledí k jednomu místu,

hřbitovu lidstva, hroznému, vleklému boji.

A útěchy není, ni v tiše úsměvných květech,

při bledé ženě, při smutných, bezkrevných dětech,

v umění, vědě, ideách, milostném Kristu.

Stále tak – měsíce – rok – a naděje není!

V hodinu večerní, noční, v hodinu denní

nahoru vlaky jen letí, rachotí vztekle

s vojíny, potravou, vozy, letadly, auty,

s náboji, výbušnou látkou, puškami, děly.

Proti nim, k Vídni pak táhnou pomalu, vlekle,

jakoby zakřiklé hrůzou, sepiaté pouty,

s bledými tvářemi, zavázanými čely,

s pahýlem údů, zakrvácenými těly.

Vzadu pak na vlaku, vedle rudého kříže

kostlivec sedí a lebku nažloutlou hryže.

Velké však, všemocné slunce nad tím si jásá.

Rozkvetlé stromy svatební rozkoší voní,

šťastnými ptáky, zlatými včelami zvoní...

A stále tak, nahoru dolů, nahoru dolů – –

za zpěvů napřed, potom však v úpícím bolu,

pomalu, vlekle a těžce, bez hlesu, němě...

Nebude konce – –? Nemá dost prokletá země

horoucí prolité krve, – lidského masa...?