V TICHÉ DOMÁCNOSTI

Již jdu, ba, jdu již, dítě mé,

utři si slzy v bledé líci,

vždyť zdržel sníh mne, cesta zlá

a šaškové tam na ulici.

Ba, je to bídné povolání,

kdy doma jako ve cizině,

kdo mezi se tě nechtí znát,

kdo chtěli by – jsou na mizině.

A všude to tak v světě zříš:

tu bídou tváře umořené,

tam pýchu se svou nádherou,

to zvrhlé květy od kořene.

A co ti nesu ze světa?

Zde žebrácký jen prázdný ranec,

ach, neběduj mi, neběduj,

vždyť beztoho jsem rozervanec.