V TICHU VEČERA.

Červánků purpury již s obzoru se tratí

a šerem modravým v kraj vlahý vánek dýše...

Vzpomínám lásek svých, jež se víc nenavrátí,

a je mi, před sebou jak zřel bych je jít tiše

dnes jednu za druhou, – však slza nevzplá v oku

pro tu, ni pro onu, ať Emma zlatovlasá

očí svých blankytem ve tvář mi zří, (co roků,

kdy naposled jsem viděl ji!) či jásá

ohnivý Mánin zrak zpod krásných, černých pruhů

velkého obočí a rty se vášní chvějí,

či Martu poznávám, v jejíchžto kouzel kruhu

jsem hloupě potácel se, zmítán beznadějí,

anebo Amalčin hlas slyším zvonit v duši...

Dnes očí smyslnost ni něžná žen těch slova

k novému obdivu mé srdce nevyruší,

však rád bych jim cos řek’: Dřív každá bolest nová

ke kletbám rouhavým jen nutkala mne vždycky,

jež v svět jsem volával, když se sny svými ve psí

jsem časem octl se. Teď už jen ironicky

se v duchu ušklíbnu, když o nich řeč. A skepsi

mou dosud zdolá-li občas zjev ženy sladký,

s úsměvem provázím ji, i když v posled mizí...

Člověk se naučí žíti i bez pohádky...

Blud byl by želeti, že růžových snů přízi

s výsměchem protrhly. Toť úděl žen již v žití...

Dnes už jim neklnu záštěplnými slovy,

neb jasně v hlubinách svých duše moje cítí,

že obohatil ji každý lásky bol nový.