V TIŠI.

Ani luny svitu

tajemnému,

jenž se loudí v skrytu

k loži mému,

ani hvězdě oné

snivě bledé,

ježto mizí, tone

v jitro šedé,

když se začne šeřit

spící ještě kraj,

nechci, nesmím svěřit

srdce svého taj.

Prchnu skrýt jej sobě

v samot hluši,

zavru oči obě,

zamknu duši;

ani stíny lesů

neuslyší,

co v tom srdci nesu

v němé tiši;

zrádně nezatěká

ani dechem kol

blaho, jež tak leká,

v něm tak luzný bol.

Nad pomšenou tůní

ševel sítí

ani jemnou vůní

lesní kvítí

to, co ve mně chví se,

neobjeví!

Nikdo nedoví se,

nikdo neví....

Blesk tu nenadálý

hvozdem pozatřás’,

ohněm ve hruď skály

bouřně vryl to v ráz.