V tišinách duše.

Zas bez ohně mi srdce bije

a bez vidin se rmoutí duch,

z mdlých ňader hloubi jaro mizí

a krásy vděk je oku cizí –

proč odlétáš mi, poesie,

což neplesal jsem za tvůj ruch?

Ó, vrať se z dáli opět ke mně,

ať mohu ze tvé záře pít,

ať hvězdou spásnou mezi mraky

zas oslní se moje zraky,

ať nezhynu v tom nízkém temně,

jímž život chce mě pohltit!

Dej heslo mi, vzněť sílu tvůrčí –

a půjdu za tvým kouzlem rád!

Hle, v strastech dnů a v pochyb taji

vše písně mé již umdlévají –

ó, zlaď jich tón, a cíl jim urči,

ten cíl, jejž měl jsem čist a mlád...

Jen pírkem jedním z lásky křídel

vrať mladost mojí peruti:

a v okamžik se vznesu orla vzmachem

nad věku svého všedním prachem,

od posměchu a hanby zřídel –

až v nebes hrdé klenutí!