V TMÁCH

Doplály ohně nadšení a vzletu,

zhas’ v chmurách rozkoše žár rozpěněné,

žeh rozvát opojných a bílých květů,

rty bez pocelů hynou opuštěné.

Šeď rozteklá a sychravá vzduch plní,

zem’ zasypává vlhký popel noci,

a mraky vinou se a dmou a vlní

jak draci příšerní a hladní mloci.

Mráz v uštvanou a rozbolněnou duši

svých jehel ledných hroty vbíjí

a rozrývá a drásá rudé vředy,

a z nitra, které vře a hnisá jedy,

a z útrob, jež se v křečích bídně svíjí,

jediný výkřik ve tmy olověné buší:

slunce! slunce!! slunce!!!