V tmách.

Och, zlaté slunce,

zdroji všeho žití!

Zapadlos náhle za obzor,

a my jsme v tmách!

Jen oči šelem nocí rudě svítí

a v duše naše padl strach.

A strach náš roste, strach nás ve prach drtí!

My bijem kolem sebe šíleně.

Už tisíce nás padlo v náruč smrti

a ženy, děti pláčí zděšeně.

Vše, co jsme mozkem, srdcem postavili,

my sami rozbili jsme v pomatení

a ve tmě sami jsme si otevřeli žíly,

z nichž běží krev... A již jí mnoho není.

Och strašná tma,

v níž jenom šelem oči svítí!

Ty pijí naši krev a jí se sytí.

O slunce, zlaté slunce, zjev se, zjev!