V TMÁCH

Chci pravdu, Pane, klepu, otevři!

Dost dlouho jsem ji hledal na světě,

a mám-li zpovídat se před tebou,

s mým zrakem její zrak se nepotkal.

A přece ty jsi druhdy pravil sám:

Já cesta jsem i pravdy studnice.

Nuž, přej mi tedy jeden paprslek,

jen doušek jeden sladce chladivý,

jen jednu krůpěj svojí božské rosy!

Či to ti lhostejno, že člověk, dítě tvé,

jejž učinil jsi rovným andělům,

tvůj stín, tvůj odlesk, tvoje podoba,

se zmítá mezi pekel propastí

a mezi nebes trůnem zlaceným,

jak bludný poutník, který v nočních tmách

pošinul v propast nohu nejistou,

a nyní visí – strašné mučení! –

na skalisku nad hloubkou závratnou,

jen jeden kořen ruka chvějící

uchytla v pádu – jediný, a ten

jest shnilý napolo... a praskne-li?

Ze síní zlatých svého edenu,

tak z lůna svojí věčné moudrosti

Bůh poslal v svět nás, jako orlice,

jež mláďat svojich nezná perutě

a mní, když dala života jim dar,

že více netřeba – a z hnízda pustí je.

Ti letí, letí – snaha daremná! –

již klesají, již slabou perutí

úzkostně bijí v boky černých skal,

a v skřeku kletby, trpké žaloby

v bystřice vlny padnou zpěněné.

A matka? – K slunci nad nimi

rozpjala právě peruť maceší

a okem hrdým blesky rozsívá

a nové pije z slunce poháru. –

Tak ve života bezútěšnou pouť

jsi, Pane, vyslal nás v své moudrosti –

a kolem všecka světla uhasil,

by nezkušený smrtelníkův zrak

tvou božskou jiskrou nebyl oslněn.

A obraz svůj – nezničitelný dech

z nesměrných moří tvojí věčnosti

křehkostí těl jsi moudře zatemnil,

by z dračích zubů časem nevzrostlo

titánů nových vzdorné potomstvo.

Sám sobě ponechal i noc i den

i jara úsměv, zimy šeření

i blesků svit i tluky slavičí,

a chce, by člověk, vládna stvořením,

zpit krásou nebes, země úrodou,

po boku jeho trůn svůj zapomněl.

A vskutku málo těch, kdo pochopí

života účel, světa pohádku,

kdo v chvíli té – buď třikrát prokleta! –

kdy rozum vzplane v mysli dítěte,

se ptají polo na rtech s modlitbou

a polo v srdci s hadem zoufalství:

Chci pravdu, Pane, ty jsi povinen

mi zjevit ji, vždyť zveš mne synem svým.

Rci, odkud jdeme a kam směřujem?

Nač toto smělé světa divadlo,

nač tento tajný život duševní,

jenž věčnosti se zdá být zárukou,

a přece s tělem hrozí sesutím!?

Tak visíme jak poutník zbloudilý

ve propasti na shnilém kořenu;

ten kořen víra jest. – Ó často v snění mém,

když denních klopot spadne opona

a hvězdám duše mdlá se otvírá,

– a v nich jen vidí nové hroby zas

či jiných tvorů zlaté žaláře –

tu zdá se mi, že praská kořen ten,

a při tom praskotu – ó, jest mi tak,

jak v těle by se srdce trhalo.

Ty vidíš vše a mlčíš posavad,

v mrak zahalený svojí veleby,

necháš nás zkoumat bylin květ i plod,

necháš nás pátrat v drahách hvězdnatých,

a dovolíš, by v moře bezedné

svou olovnici pustil námořník.

Necháš nás zkoumat světa soustavu

a stopovat moc vody léčivou,

a pro záchvěvy duše hluboké

si tvořit pojmů prázdných osnovu,

v nichž není víc než staré záhady

pod novým šatem bída odvěká!

Tak necháš žíti nás – a časem z výše své

se snahám našim laskav usměješ,

to blýská se na nebi ztemnělém,

a v kolej dále všecko obvyklou

se točí poznovu. – Tím hromu rachotem,

jenž laskavý tvůj úsměv provází,

já k tobě volám – Zda mne uslyšíš?

Chci pravdu, Pane, klepu... otevři!