V tmavé hodince.

Je večer. Oknem otevřeným

nám západ svítí do síně,

a kouzlem dosud nešetřeným

vlá ticho venku pozdní dobou –

jen vrabci na žlab střechy zobou

a kola klapou ve mlýně...

V tom sestra vchází, lampu v dlani –

zář jizbou šlehla do šera!

„Ó, sečkej ještě,“ mluvím na ni,

„vždyť tma tak velká dosud není;

nač rušit chceš tu chvilku snění,

již přál nám půvab večera?“

I shasla. – A, když dlouho potom

jsme ve tmách spolu seděli,

tu věrně vše si řekše o tom,

co mladá naše prsa hnětlo –

že na dně jich přec plá nám světlo

my cítili a věděli!