V TOM KRAJI ZELENÉM, NAD NÍMŽ SE MODRÁ ŘÍP...

Kol zraje pšenice a kvetou máky,

co slunce paprsek, to rozžhavený šíp,

dueto skřivanů zní pod oblaky

a v dáli zelené se lehce modrá Říp...

Jdou krajem aleje a cesty šedé,

ty cesty výslunné, kde kráčel otec, děd,

dnes po nich skotačí zas děti hnědé,

ze školy v městysi když do vsi své jdou zpět.

Ač nejsi z kraje zde, přec jsi tu doma,

jak celou duší svou bys tu byl narozen –

je znám ti staroch ten, jenž žvýká rtoma,

před domkem bafá si a dumá dávný sen.

Je známa žena ti, ta žena bosá,

jež mezí květnatou jde z žatvy rosných luk,

jak přísné Moraně plá v slunci kosa –

však za ní cupitá skotačně zdravý kluk...

Vše dobře známo ti, jak píseň stará,

ač nemáš chatu zde, ni pole žlutý lán –

zříš mužů poskrovnu... ti v stepi cara

šli poslušně, když povolal je „císař pán“.

A je ti teskno tak, jak někdo blízký

by z dálky k tobě snil, že’s doma, že ti líp...

psa vytí věrného lká časem z vísky

v tom kraji zeleném, nad nímž se modrá Říp.