V TOM ŠERU PODZIMNÍM...

V tom šeru podzimním, jež v sad se věsí

a babím létem smutky opřádá,

když pozdní večer v lesy ulehne si,

sní pole zoraná i zahrada,

v tom tichu, jež se nad nivami sklání,

když ledná krůpěj svitne v ocúnech –

a bílá zima plna odříkání,

jde hřbitovem a stane na rovech –

můj příteli, zas ruce podáme si –

ó, byly chvíle žhavé závrati!

Žel! Tiché smutky na dně duše kdesi

dnes poví nám: Že víc se nevrátí!