V tom starém chrámě...

Kdy západu zář na pruh úzký slitá

plá za Hradčany nad večera tůně,

to jak by krev se rděla ve koruně,

již návrší kol Praze v skráně vplítá.

Tam majestátem kamenných rouch krytá

spí mrtvá sláva na svaleném trůně

a s prachem rozpadá se v hrobu lůně

v tom starém chrámě u svatého Víta.

Tam stíny králů, světců šerem chodí,

tam erby pukají tak smutně, zvolna,

a dumy táhnou opuštěnou lodí.

Řad mrtvých králů nové neuvítá,

modlitba mrtvých za mrtvé zní bolná

v tom starém chrámě u svatého Víta.