V tomto slzavém údolí.

Jest zem a svět i duše slzné moře;

vždy bolesť – jestřáb v srdci štěstí střehne,

a její dech jak sivý mráz hned sžehne,

kde sotva zkvetlo poupětem jen spoře;

když v blahé chvíli slunný paprsk zoře

nám v ňadra roztrpčená tiše lehne,

hned hořký kalich svůj nám ke rtům sehne

ten lidstva průvodce zas – teskné hoře.

Tak stále jde náš život žaluplný,

a výše rostou slzí smutné vlny;

kde jejich cíl? kde hráz? vždy výš se pění!

A v chvílích těch jak zlatá naděj blaha

nám upomínka na Tě v duši sahá:

v tom moři Tys nám archou ku spasení!