V touze po lásce.

V mámivé touze, která vždy šla se mnou,

jsem do lesů šel, z dusných ulic ven

a zamyšlen jda klenbou lesa temnou,

já děl si, města hlukem unaven:

Hle, přece jenom člověk pozná, že tu

ne hlučný křik a sláva, ples a šum

je básníkovi štěstím; hrstka květů

je víc než to, být modlou zástupům.

To smutná sláva, jásat, hřmít a šílet,

by člověk bouři v prsou přehlušil

a za jediný v říši snů svých výlet,

kdes lží a klamu nikdy netušil,

dát probuzený palné muky léta,

své duše klid a srdce svého krev,

z níž potřísněná, bílá růže zkvétá,

tvé lásky chmurný, temný žalozpěv.

I v bouřném víru jásajících davů

je básník sám jak nepoznaný host,

a třeba dav mu jásal ku pozdravu,

to není ona vlídná příchylnost,

když drahá žena ke rtům čelo podá,

bys v bouřném víru jedno srdce měl,

a když tě život v skráň i prsa zbodá,

bys v její klíně všecko zapomněl,

Bys nebyl sám, když netušené klamy

tvé snění všecko vrhnou do bláta,

když k tobě, jenž jsi uštván myšlénkami

a pochybnostmi, smutek přichvátá,

když každým krokem břeh se s tebou láme,

než po smutku a po zoufalství všem

nad chudou tvojí rakví zazpíváme

kdys pokrytecké, slavné rekviem.

Ó jděte mi s tím pláčem fariseje,

s tím, o čem v duši neví nikdo z vás! –

ne planý křik, jen láska srdce hřeje

a z vašich srdcí dýše led a mráz.

Kdo nežli vy jen sráží peruť v letu,

když z bláta, z prachu touží nahoru –

ne, za živa je více hrstka květů,

než po zoufání pomník z mramoru.