V. Třetí idylka antická.

Co to bylo v dnešní noci,

kdo by uhodnouti moh?

jak by zaklet kouzel mocí

povstal ze snů Kozonoh,

starý Pán, v mé sny se díval,

a co z hvězd mi akkord splýval

v zmatený a zpilý sluch,

vedle mne již stanul bůh.

Na vodě jak v hvězdách kola

táhnou se a šíří v dál,

hvězda hmotu dole volá,

skutečnost pak ideal.

Slyšel jsi ty sladké zvuky,

v žití příkré nesouzvuky

zněly hudbou rajských ech,

Kozonoha spáti nech!

S mystických hvězd čarokruhu

slétá sladký onen zpěv,

v čilimníky zkvětlém luhu

kmit se kosmatý ten zjev.

Nechť jsem hudbou hvězdnou zpilý,

zapudit jej nemám síly,

cítím v nebes oblasti,

hmota jest mou součástí!

Chápej hmotu! – To jest žula,

ale křídla připni ji!

Co tvá vůle pevně skula,

netav smyslů orgií.

Jeden bůh v nás věčně žije,

zvi jej moudrost, poesie,

zvi jej svoboda neb řád,

Kozonoha nech však spát.

Díš to lehce – jak to možná,

bytosti mé on též díl,

duše velká, přísná, zbožná,

sama řekni, nač bych žil?

Žití strom se k nebi vzpíná,

čím jsem pod ním, vetchá třtina,

věř, ten souzvuk věčných hvězd

pouze echo žití jest!

Snad máš pravdu. Jedno žití

z ducha, hmoty tryskne v sled,

jenom píti je a píti

žíznivý náš touží ret!

Pojď již, na mé srdce klesni,

tam se do hudby sfer vesni,

růže slzí, chví se hloh – –

I v nich hnul se Kozonoh.