V TROSKÁCH ŽIVOTA

Zasněžené do krajinky,

večera již halí stín,

hledím oknem ze své síňky

jako pavouk z pavučin.

Na oknech mráz květy přede –

plno snů v své hlavě tkám;

člověka kam život svede,

v mysli tiše přemítám.

Ve náruči otci, matce

pohádkou kdys zdál se svět;

snil jsem v něm tak šťastně, sladce,

rajskou hudbu slyšel znět.

Zlaté stavěl jsem si hrady,

sáhaly až ku hvězdám;

nevídané krásné sady

zvaly k rozkoši a hrám.

Snahám svým a snům a vznětům

vysoký jsem kladl cíl:

přiblížit se krásy světům –

hvězdu štěstí za podíl.

Ach, jak zvolna v hrob se kladly

mrazným žití dotekem

všecky bujné sny a spadly

s hvězdné výše v temnou zem!

Po všech vznětech na vždy veta:

nenadál se srdce tluk,

všecky že se krásy světa

změní v moře trpkých muk.

Všecko bohatství mé duše,

luzné jeho obrazy,

světa klam a zášť že hluše

svojí kletbou zamrazí.

V srdci mém, že bolem zrytém,

zvolna zhyne krásy květ,

a svým hrubým, tvrdým citem

závist zdusí každý vznět.

Ve hrozném že hoře trudu

syna musím v hrob též klást,

v konec dráhy své že budu

hladovět, se zimou třást.

Místo lásky, povzbuzení,

zoufalstvím že budu hnán

v noc, z níž není rozednění –

bědou žití ušlapán...

V moři žití bouř se vzdula,

všecko jsem jí hodil v plen;

z hrdé lodi, v svět jež plula,

zachraňuji trosky jen.