V. TROSKY

Bylo ještě před svítáním.

Kdosi čelo zastínil mi,

dechem teplým na mne dých’.

„Pojď!“ – hlas volá šeptem tvůrčím,

nikdo, nic mu neodolá,

ven mne vede – na cíp pláště,

jak v pohádce čaroděj,

vzal mne k sobě – země mizí –

letíme již v oblacích.

„Pojď a viz,“ hlas přísný káže,

„je-li silný dost tvůj zrak!“

Nad poli a nad horami,

nad městy a dědinami,

nad jezery, nad řekami

vznášíme se mlčky sami.

Tluk jen slyším svého srdce,

tlukot velké předtuchy.

Rosná vláha, svěžest vůně

rozlily se v ranním šeru,

jak by v dusném širém světě

kdosi okna otevřel.

Procítají černé hory.

Čela se jim probouzejí

dechem záře úsvitné.

Svítá, svítá. Záře roste –

to tam v nebi prostírají

zlatozářné koberce.

Kdosi velký, kdosi slavný,

vítěz, vítěz přichází.

Lehkým krokem vyhrnul se

z východních bran nebeských

šerý proud vojsk fialových

v ocelovém brnění.

S hořícími tvářemi

na tmavý se žene západ

v hustých řadách zamlklých

na konících brunatných.

Zachytávám v přísném tempu

jejich dupot přitlumený

po měkoučkých oblacích.

Za ním skokem bezstarostným

vyskočil si něžným rytmem,

jako první rozpuk poupat,

dívčí průvod červánkový,

růže hází na cestu.

Jejich poskok potleskem je,

z jejich líček oheň zpívá,

z jejich očí jiskry touží –

samá růže, poupata.

A zas nové chvátá vojsko,

z hořící se hrne hory –

s hlav jim hoří zlaté přílby,

v rukou planou zlaté meče,

zlaté štíty na prsou.

A pak zvolna, vědom sebe,

v mladé kráse podmanivé

a tak přísně vznešené

vyjíždí sám světovládce,

jasné Slunce nad hory.

Žádný zemský Alexander,

Čingischán ni Korsikán

nevjížděl tak do světa.

„Vítej! Vítej!“ – strom se přímí,

chlum a hora vstříc se zvedá,

klas se každý narovnává,

květ otvírá kalíšek.

„Vítej! Vítej!“ – vstříc mu hází

pozdravy sbor skřivanů.

Slyším, jak se moje srdce

tlačí též v to vítání.

Pod nebesy vzrušenými

letíme tak dlouho mlčky,

s hlasným srdcem, plným tuch.

Pod námi svět z růžné mlhy

prosvítává, probleskuje –

snad se také chudák chystá

k slavnějšímu životu.

Zvuky mocné, zvuky slavné

slyším, jak dál letíme.

Hory, hory pod námi,

slyším jejich chorály.

Modré hory, černé hory,

dumné sestry oceánu,

rozechvělé, rozšumělé,

rozvlněné do crescenda

dlouhým taktem, slavným tempem

ranní hymny vesmírné,

valící se z nekonečna,

tratící se v nekonečno,

sborem hor všech zpívané,

silných duší pokorou.

„Matko Země, jak jsi krásná

ve své ranní svatosti,

v jitřních citů čistotě!“ –

prudko tlouklo srdce mé,

jak se k zemi snášíme.

Po zemi už jdeme vlhké.

Na trávě a kvítkách visí

perličky jen jejich snů.

Vlahá vůně ovívá.

Sterý zpěv a tíkot, trylkot

z luk a mýtin zaznívá.

Řady smrků, řady jedlí

v nepřehledné prostoře

jako sbory bohatýrů

stojí přímy, zaníceny,

došumívají svůj chorál

v pohnutí a pokoře.

„Matko Země, jak jsi krásná,

jak jsi zbožně velebná

ve své ranní svatosti,

v jitřních citů čistotě!“

Po zemi dál jdeme vlhké.

Na trávě a kvítkách visí

perličky jen jejich snů.

Najednou se obzor mění,

kaboní se, mhlí a tmí,

zahalil nás mrak a dým.

Kdesi blízko hřmí to, praská;

hřmí to, šlehá; hřmí to, tříská.

Kdesi blízko zástupy řvou,

hlasy, zvuky neslýchané,

ohně, dýmy nevídané.

Zuřivými výbuchy

celá zem se plaše třese

v dýmu ohněm prožíhaném,

hromy, blesky otřásaném,

v divokých se křečích svíjí

celá zem a plaše třese,

třeští, bleptá, šílená.

Do daleka zašla od ní

všecka nebes nádhera.

Kdesi blízko hřmí to, praská;

hřmí to, šlehá, hřmí to, tříská.

Kdesi blízko zástupy řvou.

V dál se valí rachotně

dým a oheň, hrom a řev.

„Pohleď,“ vůdce kyne mi,

„je-li silný dost tvůj zrak!“

Po stráni jdem, po rozlehlé.

Rozryta je země kolem,

samý výmol, černá jáma.

A tu vpravo a tam vlevo

leží mrtví, ranění.

Nedaleko hřmí to, praská;

hřmí to, šlehá; hřmí to, tříská.

Nedaleko zástupy řvou,

země se jen otřásá,

země jenom duní, duní –

kdosi strašný po ní kráčí –

chmurný Démon po ní jde.

Po šlépějích jeho jdeme,

po bojišti jdeme drsném.

Po sobě on zanechává,

jako po žních úrodných

vichrem snopy rozházené,

rozmetané mandele,

nebo jako v hoře strmé

po divoké vichřici

vykácené, přelomené

jedle, smrky vyšvihlé,

tak po sobě zanechává

mrtvá těla znetvořená,

živá těla zmrzačená,

těžké zrno do země.

Jako v lese, zaryješ-li

do velkého mraveniště,

odhalíš v něm bílé larvy,

že hned plaše vyřítí se

strážné hlídky mravenců,

za nimi pak v malé chvíli

spousta jiných chvátá sbírat,

odvlékat a odnášeti

jemné larvy běloučké –

tak tu po té drsné stráni

po šlépějích démonových

sbírají a odnášejí

živá těla zmrzačená,

mrtvá těla znetvořená,

těžké zrno do země.

Sta a sta jich vůkol leží

s prostřeleným mladým srdcem,

které už jen sevřelo se:

„Proč a nač to, lidé, bratři?“

Sta a sta jich vůkol leží

s roztříštěnou mladou hlavou,

v které už jen zablesklo se:

„Proč a nač to, lidé, bratři?“

Sta a sta jich vůkol leží

s urvanými od pum údy,

s nedopověděnou řečí,

s nedohleděnými zraky,

s náručími bez objetí,

se srdci, jež vzplanout chtěla,

se rty, které líbat chtěly,

s rukama, jež tvořit chtěly.

Hledí na nás oči padlých,

za námi jdou jejich oči,

raněné ty pohledy,

hasnoucí ty pohledy,

obrácené oči v sloup.

Těžký je ten jejich obsah.

Všecko je v nich, s čím se loučí,

započatým, neskončeným,

s tím, co teprv na myšlenku

rozkvétalo, a co jinde

uzrávalo v plod a čin.

Za mnou jdou ty jejich oči,

bodají ty jejich oči,

pronásledují ty oči –

zakrývám si oči své.

„Pojďme!“ káže vůdcův hlas.

A jak němi odcházíme

za hromů a třeskotů,

slyším: do těch mroucích stonů

zaznívá sem ostrý sykot,

ale taký spokojený,

se zálibným chechtem chutným,

takým tučným, lalokovým,

škodolibým úšklebem –

Satanův to pyšný smích:

„Tužili se, tužili se,

tužili mí otroci!“

Nad poli a nad horami,

nad městy a dědinami,

nad jezery, nad řekami

vznášíme se mlčky sami.

Nerozeznával jsem ani

měst těch velkých, hor a řek,

viděl jsem jen bez přestání

svah posetý mrtvolami

a ty oči a ty oči

s těžkým jejich obsahem.

Kamsi na jih letíme.

Za městečkem sestupujem,

vzezření má italské.

„Pohleď!“ vůdce kyne mi.

„Nové lidské divadlo!“

Na rovině neveliké,

v přístavě jak stožáry,

stojí nová aleje,

stojí alej šibenic.

Vojáků k nim řada dupe,

temně buben rachotí –

uprostřed jdou vojáčkové,

štíhlí mladí sokolíci,

patnáct je jich na počet.

S bubnem v taktu pružně jdou,

jako by šli na svatbu.

Stranou stojí staré stromy,

na cestu jim šumějí,

jaksi vlídně šumějí,

vítají je, vítají.

Za svobodu rodné země

povstali ti sokolíci,

rozrostli se na tisíce,

dobíjeli násilníka,

dobíjeli rekovně.

Ale houfec nejsmělejších,

patnáct mladých sokolíků,

zaskočen a zajat byl.

Teď je vedou k šibenicím,

temně buben rachotí.

Za nimi se s chechtem hrne

soldateska zvědavá.

Stojí, stojí šibenice,

u každé již čeká kat,

na ní visí, na každého

z vojáčků těch, oprátka,

na každého sokolíka,

co tak v taktu kráčí s bubnem,

jako by šel na svatbu.

A tu jeden z vojáčků těch,

ze štíhlých těch sokolíků,

vyskočil, ba vyletěl,

skok a skok k té šibenici,

skok a skok – a už byl na ní,

levicí se přidržuje,

pravicí si mžikem háže,

aby na šíj nesáhla mu

ruka kata Maďara,

sám přes hlavu oprátku,

odrazil se – a už visí

a už visí sokolík ten

jako zvon, jak hlasný zvon,

jako velkonoční zvon.

Zmateně se dívá četa

i ti její důstojníci,

soldatesce zvědavé

checht se v hrdle zarazil;

hloupě na to mžourá kat.

Ale z očí kamarádů,

štíhlých mladých sokolíků,

z posledních už pohledů

šlehá jiskra vítězná,

vítá v dálce Svobodu.

Pevně kráčí k šibenici,

pevně stoupá na stupátko,

oprátku si nechá klásti

pevně jeden po druhém.

Ráz, dva – a už visí, visí

jako zvony s hlasným srdcem

v převysoké nové věži,

vzdušné věži Svobody.

Málo je těch šibenic.

Ještě tři tu vojáčkové,

ještě tři tu sokolíci

vypřímeni čekají,

v očích jiskra vítězná.

Již je vedou k starým stromům,

rozsochatým, co tak vlídně

na cestu jim šuměly,

vítaly je, vítaly.

Na větvích už oprátky –

na oprátkách visí už

ti tři mladí vojáčkové,

ti tři mladí sokolíci

z české země daleké.

Jaká alej nevídaná,

jaká alej vítězná!

Vstupní alej Svobody

rodné země daleké.

Stál jsem jako zkamenělý,

stál jsem jak Jan pod křížem.

V srdci mém se dravě hnaly

veliké dva horské proudy,

s hukotem a burácením

řítily se vedle sebe:

jeden černý, rozžíravý,

druhý skvoucí, rozjásaný.

Bolestí tam ten se svíjel,

radostí ten druhý skákal –

valily se vedle sebe

dlouho, dlouho, nežli oba

splynuly v proud jediný,

zvučnější a barevnější,

zářivější, nádhernější,

valící se vítězně.

„Ti jsou svatí“ – praví vůdce.

„Cestu k volným národům

prorážejí smrtí svou.

Po nich mnozí nečistí

chytnou se té Svobody,

chytnou se jí lakotně,

až k nim přijde z nenadání,

vykoupena krví svatou,

jako ráno sváteční,

vonnější než májové,

až k nim přijde v kráse své.

Po té pěně nečisté,

vystříknuté mořem války,

po té špíně páchnoucí

přijdou lepší pokolení,

srdce tomu oddaná,

zač ta tady zmírala.

Čas však, bychom dále šli.“

A jak odtud odcházíme,

plachý větřík šeptá plaše,

šeptá s listy starých stromů,

na nichž visí bez hnutí

dohaslé ty oběti.

A v tom tichu slyším sykot,

onen sykot spokojený,

se zálibným chechtem chutným,

takým tučným, lalokovým,

škodolibým úšklebem –

Satanův ten pyšný smích:

„Tužili se, tužili se,

tužili mí otroci!“

Nad poli a nad horami,

nad městy a dědinami,

nad mořem a nad řekami

vznášíme se mlčky sami.

Když jsme se zas dotkli země,

budovu jsem uzřel starou,

jako soud neb kasárna.

„Pohleď!“ ved’ mě vůdce k oknu.

„Jiné lidské divadlo.“

Síň tam nízkou vidím oknem,

prostrannou a dosti světlou,

a v ní plno bílých těl.

Hledím: ženy to, ba matky,

mladé matky, krásné matky,

s růžovými robátky.

Jedné ono v náručí spí,

druhé ono pije z prsu,

tam té třetí ono pláče

a ona je chlácholí.

Je jich v síni celý zástup,

plná zadní polovice.

Stojí v ní jak žitné klasy,

a jsou víc než klasy nahé,

zcela nahé, zcela čisté,

v náruči jen, jak klas zrní,

chovají svá robátka.

K nim se tulí jejich dcerky,

růžová jak poupata,

bez listů, jak matky, nahé.

Svatý Sávo! Svatý Sávo!

Co se to tu s nimi děje?

Soldateska spitých sketů

s levých břehů rmutné Sávy

sehnala je jako kořist

s pravých břehů rmutné Sávy

do tohoto vězení.

Shodila s nich kdeco všecko,

aby stály jako klasy

zde ty matky mladé, vzrostlé,

ty jen samy, jiné zase

s dcerami jak s poupaty,

s robátečky v náruči.

A tu jeden a tam druhý

z divoké té soldatesky

do přístroje snímkového

zachycuje jejich krásu.

A co dále! A co dále!

Svatý Sávo! Svatý Sávo!

Jak to chráníš rodičky své?

Jak to chráníš svatý krb?

Jak tu ony stojí hrdé,

jako klasy, jako klasy,

všecky nahé, všecky čisté,

vznešené a bez poskvrny,

zastřené svým hrdým vzhledem,

vrhajícím povržení

na ty skety opilé!

Daleko kdes jejich muži,

daleko kdes otcové,

daleko kdes rodní bratři:

za svou srbskou zem se bijí.

Mnoho jich tam řadami už

na stromech a šibenicích

jako zvony v rodné věži

visí, visí nehnuti,

ještě víc jich v šachtě kdesi

odpočívá po boji.

„Svatý Sávo! Svatý Iljo!

Kde tvůj blesk je, kde tvůj hrom?“

volám hlasem bezmocným.

„Přijde, přijde,“ těší vůdce,

od okna jak odcházíme,

„přijde, přijde odplata.“

A jak oba odcházíme

od těch hrdých mučednic,

slyším: větřík rozčilený

donáší mi ostrý sykot,

onen sykot spokojený,

se zálibným chechtem chutným,

takým tučným, lalokovým,

škodolibým úšklebem –

Satanův ten pyšný smích:

„Tužili se otroci mí,

tužili, ti moji psi!“

Nad poli a nad horami,

nad městy a dědinami,

nad jezery, nad řekami

vznášíme se mlčky sami.

Když jsme se zas dotkli země,

jaká zem to nepoznaná!

To-li je snad ona země,

jíž se dotkl Boží dech?

Pokácený les tu leží,

na mrtvole mrtvola;

jdeme pod ním zpustlým polem,

udupaným, přeházeným,

rozrytým a rozjetým.

Zaraženou hruď má ono,

hrdlo krutě zadrhlé,

zaťaté má bojem rty.

Ani hlásek nezašustí,

ani travka neševelí,

ani ptáče netíkne,

myška se v něm nemihne.

Pustá jáma vedle jámy,

temná skvrna vedle skvrny,

černá rána vedle rány.

Místo hnízdek křepeličích,

koroptvích a skřivánčích

stopy kol a koňských kopyt,

místo klasu, kvítečku

střepiny jen granátů,

bodák, puška, přílba leží

zamazaná, rezavá.

Do daleka, do neznáma

zahnán odtud Boží dech.

Za vsí ves – ves – spáleniště,

zbořeniště. Domky v nich –

místo oken černé důlky,

jako hroby otevřené

s vyhozenou bílou lebkou,

místo očí černé důlky,

zuby dravě vyceněné

od zápasu s životem.

Tu jen ještě komín trčí,

tam ho trčí jenom půlka

a tam prostřed pusté návsi

půlka kaple zbořené.

Hrbolatou jdeme cestou.

Běžela tu silnice,

zvonová kdys hučnice.

Most před námi stržený

visí jako samotář

mrtvicí vráz raněný

půlí těla do řeky.

Kolejnice jako v křečích

trčí nad ním do vzduchu.

Do města jdem. Pobořena

jeho brána. Její hlava,

její krása roztříštěna

leží před ní na zemi.

V ulicích a na náměstí

kolem, kolem všecky domy

místo oken černé důlky,

jako hroby otevřené

s vyhozenou bílou lebkou,

místo oči černé důlky,

zuby dravě vyceněné

od zápasu s životem.

Na náměstí přeražen

leží hrdý, štíhlý sloup;

socha, již nes’ pokorně,

roztřískána na kusy.

Radnice a školy, dílny,

chrámy, domy němy, pusty,

jako hroby otevřené.

Jenom hrobař se tu mihne

sbírat kosti rozházené,

a jen němý stín se zjeví

nad kostmi tu bílými.

Není konce, není konce

Démonovým šlépějím.

Dále, dále! – Hle, tu druhé,

třetí město a tu čtvrté,

a je víc jich, víc a více,

všecka jsou si podobna

jako hrobu hrob a hrob.

V poli trčí podál města

řada jakýchs divných příšer:

stero důlků pod čelem,

černých důlků bez očí,

opodál kus komína –

vyloupené továrny.

Vlčí stopy, vlčí stopy,

kudy jdeme, pohledneme,

vlčí stopy člověčí,

proti nimž je stopa vlčí

jenom stopou jehněčí.

Dále, dále od těch stop!

Pod námi jak hlemýždi,

jako šedé housenky

táhnou řady, stojí řady

a tam dále táboří.

Dále, dále od těch stop!

Vzduchem jen to otřásá,

hřímá, sviští, fičí, šlehá –

ejhle, dým se vyvalil,

černý mrak, a z dýmu plamen –

či to kdosi vyplašil

hnízdo háďat ohnivých

obrovité matky zmije

na hoře tu vysoké?

Není hora – chrám to boží,

zázrak je to kamenný.

Nad městem ční starodávným,

strmá hora skalnatá,

rozeklaná, zvětralá,

dumající o čemsi,

co jde nad náš denní čas.

Kámen je tu chorálem,

písní je a modlitbou.

Všecku krásu, smělost, vzlet,

všecek život, vzruch a touhu,

všecek přísný řád a zákon

svého ducha, srdcí svých

vložili a vdechli kdysi

do pilířů rytířských,

do fiál a oblouků,

do růžic a portálů,

do té klenby závratné,

až do věží gigantů,

aby jako svatá tvrz

stála, čněla nad zemí,

nad zemskost ji vznášejíc,

pomocná a útěšná.

Proroci a světci v řadách,

ve své síle pokorní,

neoblomní a tak něžní,

andělé a archandělé,

štíhlí, lehcí, samá duše,

stojí podél portálů,

pozdravují, vítají

všecky, všecky vcházející,

i ty krotké, rozechvělé,

i ty hříšné, zaražené,

i ty pyšné, otupělé,

kteří nutnost toho chrámu

uznávají za nejlepší

policejní prefekturu.

Pozdravují, vítají:

„Vejdi, vejdi k Mistru, k Pánu!

Než však vejdeš, setřes s nohou

zemský prach a s duše hřích!

Ublížil-lis komu včera,

poranil-lis jemu srdce,

vyznej se a kaj se smírně,

neboť věz: Ten, k němuž vejdeš

do svatyně, Láska jest.“

Koř se, pyšný člověče!

Jen se pokoř geniu!

Zde vše zemské s tebe padá,

roztává a kamsi mizí –

bezděky se koříš, koříš

božské jiskře, geniu.

Do té tvrze lidských srdcí,

do té schrány svaté krásy,

do té hymny genia

pochopové caesarovi

namířili jícny děl.

Doletují těžké střely,

praskají a třískají.

Hoří, hoří svatá tvrz.

Odstřelena hlava světci

a tam peruť archandělu

a tam ruka proroku.

Z krásy, kterou mrtvý kámen

oduševněn k mluvě božské,

pochopové robí štěrk.

Hoří, hoří svatá tvrz.

Ze střechy se valí dým,

z dýmu ohně vyšlehují,

vyskakují jako hadi,

do výše se nad krov plazí

a zas lačně lízají jej

se sykotem žíznivým.

Je těch hadů celé hnízdo.

Jen se hemží, jenom syčí,

přes sebe jak přelézají,

až se v jedno žhavé tělo

do chumáče svinuli.

V jediném už plameni

stojí, stojí svatá tvrz,

stojí jako mučednice

v aureole ohnivé.

A tak stojí bezbranná –

áh! – teď krov už zřeřavělý

prohýbá se – prohýbá se –

už se chýlí – už se řítí –

řítí – s ranou hromovou

na chrámovou klenbu padá – –

S ohlušivým praskotem

vyvalil se jisker mrak.

A v ten praskot ozvala se

druhá rána hromová –

pod řeřavým krovem padla

smělá klenba chrámová.

A jak odtud odcházíme,

od vznešené mučednice,

doletuje plachý větřík,

donáší mi ostrý sykot,

onen sykot spokojený

se zálibným chechtem chutným,

takým tučným, lalokovým,

škodolibým úšklebem –

Satanův ten pyšný smích:

„Tužili se, tužili se,

tužili mí otroci!“

Nad městy a dědinami,

nad poli a nad řekami,

v neznámu kdes, nad mlhami

vznášíme se mlčky sami.

Za námi už mhlivá zem,

vznášíme se nad mořem.

Nepřehledné, nekonečné,

tu se v chladném stínu choulí,

jenom sem tam probleskuje,

tam se modrá, leskne, svítí,

šepce cosi neklidně

ze sna dusně těžkého.

A my nad tou vodní plání

letíme kams bez ustání.

Šepce rozrytý ten lán,

nekonečný oceán.

Šepce hrozným oddechem.

Probůh, větře, nedráždi ho!

Neboť obr vzbudí-li se,

tisícerým řvem a hromem

budou jeho šepoty,

bude řádit, bude šílit,

jak by se chtěl odtrhnout

a nebesům strhat hvězdy.

Nedráždi ho! Ať jen spí!

Ať jen ze sna šepce, šepce!

A ty také ulehni!

Ulehni si, bratře větře!

Raději už nemluvme!

Mlčky nad tou vodní plání

letíme kams bez ustání.

Pod námi jak kolébán

šepce, šepce oceán.

V tom jak moře vzpěněné

křiky znějí šílené.

Před námi, hle, velký koráb,

koráb jako malé město –

naklání se bokem k moři.

Na palubu rve se, hrne,

prodírá se, tlačí, cpe

jeho obyvatelstvo.

„Torpedován!“ poplach hřmí.

„Torpedován!“ – „Torpedován!“

ozvěna dech zaráží,

trhá zraky, staví krev,

nohám drkotajícím

odtrhuje podstavec.

Shon a zmatek, děs a hrůza

rostou každou vteřinou,

propukají v šílenství.

Koráb klesá. Člun za člunem

spouštějí už ochranný

námořníci jako stroje,

člun za člunem ochranný.

Na dravce se mění lidé,

derou, perou se jen do nich,

derou, perou se a rvou.

Koráb klesá. Hrůza stoupá.

Ó, to koráb šílených!

Teď se pohnul, trhl sebou

a jižjiž se tratí, tratí,

mizí, mizí – okamžik!

s hukotem a sykotem se

převalila přes něj vlna –

a už zmizel – bez památky –

s všemi, všemi na palubě –

za ním jako do propasti

s hukotem a sykotem

burácně se vlny řítí,

burácně se vlny valí,

dravě strhly se sebou

ochranný i jeden člun.

Syčí, stříká rozdrážděn,

syčí, stříká oceán,

dlouhé vlny rozhazuje

rozevzteklen, proč ho budí,

až pak opět mírněji

šepce, šepce, spát uléhá,

jako dravec, když svou kořist

spolykal a chvíli pak se

olizuje, olizuje,

nežli usne nasycen.

„Ejhle, člověk! Jeho dílo!“

vůdce dí, když mrtvé ticho

jako žena na rakev

lehlo na tu vodní pláň.

Šepce rozrytý ten lán,

nekonečný oceán.

Ze sna šepce. Šepot dusný.

Všecky ony křiky, nářky,

shon a zmatek, děs a hrůza,

všecko ono šílenství

smrtelně v něm doznívá.

A jak nazpět letíme,

doléhá k nám ostrý sykot,

onen sykot spokojený

se zálibným chechtem chutným,

takým tučným, lalokovým,

škodolibým úšklebem –

Satanův ten pyšný smích:

„Tužili se otroci mí,

tužili, ti moji psi!“

Nad vlnami vzduchem svěžím,

nad skalami, nad pobřežím,

nad potoky, nad řekami,

nad městy a dědinami,

nad poli a nad horami

vznášíme se mlčky sami.

Snášíme se k mírným svahům

na náhorní rovinu.

Nepřehledný na ní sad,

velká mladá zahrada.

Řady drobných záhonů,

úzkých, dlouhých, jako rakve,

běží v přísném seřadění,

bez odporu cizí vůli,

vpravo, vlevo, vzhůru, dolů,

jako černí beránci.

Žádný není zeleňoučký,

aby zticha zaševelil;

žádný není oživený

ani kvítkem, ani trylkem,

ani jiskrou démantů.

Nestihla v nich tráva vzrůsti,

ani douška mateří,

ani keřík, aby na něm

pták zazpíval, rosa k ránu

zavěsila perličky.

Všecky čerstvě nahozeny,

všecky přísně seřaděny.

Samá hlína, samý kámen.

Pod tou hlinou, kamením

těžké zrno zaseli:

tisíce jich tady leží

s prostřeleným mladým srdcem,

které už jen zaúpělo:

„Proč a nač to, lidé, bratři?“;

s roztříštěnou mladou hlavou,

v které už jen zablesklo:

„Proč a nač to, lidé, bratři?“;

s urvanými od pum údy,

s nedopověděnou řečí,

s nedohleděnými zraky,

s náručími bez objetí,

se srdci, jež vzplanout chtěla,

se rty, které líbat chtěly,

s rukama, jež tvořit chtěly.

Nad nimi jen hlína, kámen,

jak matčina zamlklost.

Dřevěné tři kříže čnějí

nad tou těžkou zamlklostí.

Prostřední z nich proráží

olověných mraků tíž.

Na něm Ten, co spásu nesl,

mezi dvěma kříži lotrů.

Pravý, k Němu obrácený,

o ráji zvěst jeho vnímá;

levý lotr odvrácený.

„Mír vám, drazí! Mír vám věčný,

otcové a synové,

bratři, vnuci, ženichové,

přátelé i samotáři,

vám, jež jako stádo hnali,

i co zlu jste odpírali!“

šeptá vůdce schýlený.

Táhle šumí blízký les.

Není vzdech, je síla v něm.

Ale náhle od východu

zafičelo ostrým větrem,

mrazivým a lezavým.

V dálné dálce jako mlha

prach se zvedal v kotoučích,

zakryl slunce, modrý blankyt,

dumu sosen, úsměv bříz,

které sem tam ještě zbyly;

pokryl všecko závojem

šedivým a dusivým

a jen řítil se a fičel

blíž a blíže na západ.

„To sem vítěz poslední

pádí se svým komonstvem.

Kdo on? Jeho jméno Hlad.

A tím jeho komonstvem

lichvář, lupič je a vrah,

samý cynik, siná tvář.

Poslední ti trabanti

přes všecko, co jim je v cestě,

přes pole, co živit rostou,

přes vsi, města, hřbitovy

pádí, ničí, przní všecko

s chechtem suchým, divokým.

Sám on zatím s kavalkádou

sem se řítí, než se vzbudí

jeho bratr příšera,

jeho rodný bratr Mor.

Ustupme těm rytířům!“

V mracích prachu přehnala se

divoká ta kavalkáda

za chechtotu, za vřískotu,

dozvuk války poslední.

Zaslech’ jsem jen úryvek

jejich písně divoké:

„Rvát se – naše řemeslo,

loupit, vraždit, krást.

S cesty, blbci moralisté!

Nedáme se mást.

Juchachacha! Holadryja!

Juchachacha! Holadryja!

S cesty, blbci moralisté!

Nedáme se mást.“

Proti hrůze jejich trysku

nekonečný němý hřbitov

zasvítil mi jako ráj.

Odcházíme němým krajem.

„Který člověk, který národ,

zapomenuv na vše tvůrčí,

na pravdu a dobro, krásu,

na lidskost a na Boha,

zneuctil tak, znesvětil

sebe sám, svou podstatu?

Zneuctil svou ruku tvůrčí,

zneuctil své srdce tvůrčí,

ducha svého tvůrčího?“

„To tak svět se zapomíná

s hlavou pychem uštvanou,

přechytřelou sobectvím,

s vyschlým srdcem ohluchlým.

Rozpadávají se říše,

které zvážit nedovedly

dnešní s věčným, zemské s božským.

Rozpadávají se církve,

které odkaz svého Tvůrce

zhanobily žehnáním

Satanovu podniku.“

„Padniž, padniž, co je shnilé,

lží a lstí co prožráno!“

vyvstávají z hrobů hlasy,

stojí v hloučcích nad hroby,

temné stíny, chmurné stíny –

do řad dlouhých, nepřehledných

řadí se zas výbojně:

„Padniž, padniž, co je shnilé,

co je lživé, zákeřné!“

„Vzejde-li pak z této setby,

z toho zrna velikého

lepší světu úroda?

V očích záře čistější,

v srdcích vůle světější,

hledající Boha v zemi?

Vzejde ruka ochotnější

upravit Mu tuto zem?“

„Věř a pracuj!“ hlas dí pevný.

„Není ještě na tom světě

tolik síly tvořivé,

co je síly ničivé.

Víc sil třeba mírotvůrcům,

než jich třeba vojevůdcům.

Válka nese kořist pýchám

vítězících národů;

mír však světa dát si mohou

srdce jen všech národů.

Daleká to ještě cesta.

Nezalekne se jí muž!

S důvěrou jdi, s odvahou!“

Když jsem opět zvedl oči,

uviděl jsem, že jsem sám.