V tůni snů.

V tůň zvučných snů se moje duše noří

a proměnou se vznáší – živý vzdech –

zář oka plá a vzmáhá se a hoří,

slz krůpěje jí planou na křídlech;

výš touží, výš, a divná krouží kola,

chce prchnout’ z dusných světa končin těch,

leč dítě mé ji teskně zpátky volá.

A žalná duše rázem zpět se vrací,

jak za večera bledý hvězdy zjev,

a krůpěj po krůpěji s křídel ztrácí:

to rosa jest mých snů, můj žal a zpěv –

a klesá níž a k dcerušce se shýbá,

k té outlé chudobce, jež má je krev,

a písněmi zář její stopy líbá.