V tvé blízkosti

V oblaku mé víry, Pane,

sstoupáš s výšin na oltář;

touze žitím křižované

vzdej se: Ukaž mi Svou tvář!

Tuším Tě v té chleba běli,

hostij jsi, již zvedá kněz;

způsob závoj nás jen dělí:

by cíp se jeho svez’!

Sladkost Tvá Tě prozrazuje,

když se dotýká Tě ret,

v mžiku celý život můj je

ráj, jenž v růžích bílých zkvet’.

Milostí Svou dáváš tušit

Svoji blízkost a nic víc;

a má touha ta zná krušit,

den i noc mne bičujíc.

Ó jen shlédnout toho ráje

okem slunce přeskvělé;

bílý oblak přes ně vlaje,

či mé oči jsou tak mdlé?

Či mé ruce jsou tak sláby,

modlitby mé k nebi vznést?

hle, má slova, jež Tě vábí,

dělníci jsou, lačni mezd! –

Smrt, vím, zdvihne taje clonu,

bílý oblak rozptýlí:

ó pak duše v chvíli onu

tajemství to uzří-li,

provane ji rozkoš věků

bez konce a bez míry,

sama láska, plná vděku,

bez naděje, bez víry!