V TVÉ DUŠI DLOUHO LEŽEL STESK...

V tvé duši dlouho ležel stesk a žal,

než zaplanul tam štěstí jasný žeh,

a i ten slední stín, jenž na ně leh’,

bych s čela tvého rád ti vylíbal.

Však marně hoří na něm rtů mých pal,

dál tkví tam stín po přešlých mračných dnech

a dlouhých nocích, jak jej smutek stkal

a opuštěné duše přivál vzdech.

Ten stínů stín, má duše, dobře vím,

s tvé skráně hebce nikdy neshladím,

on nezmizí už nikdy s tvého čela.

Snad tak, bych stále před očima měl,

jak na tvé čelo bych se zahleděl,

co pro to štěstí muk jsi vytrpěla.