V Tvé svatyni.

Co myslím jen, to píseň jásající,

čím srdce chvěje se, to vůně květů;

stín smutku dávno prchnul s bledých lící,

a teskný vzdech juž roztál na mém retu.

Jak šťasten jsem, já bojím se to říci,

by štěstí jako ptáče bájných světů

se nevzneslo z mé duše zoufající –

úž’ tisknu ruce k ňadrům v svatém vznětu.

Zřím k Tobě, Matko, ne víc v rozechvění;

v mém srdci záře jako úsvit denní,

kde dříve tměla se poušť citů kletá,

tam vesnou lásky naděje zas zkvétá,

a duch můj vírou, jež v mé hrudi dřímá,

teď zem i nebe hvězdné obejímá.