V tvou studovnu jsem vešla, v podzemí

V tvou studovnu jsem vešla, v podzemí

jak paprsek se vkrade, stalaktit

kde věky roste, lidským zrakům skryt,

co život nezřen jím, dál na zemi

svou píseň v žhavém zlatě slunce zpívá.

Den letní smál se venku úsměvem

kvetoucích růží, jásal se zpěvem

hrdélek ptačích, že mu neubývá

na půvabech, byl spokojen jak žena

svou krásou bez kazu. Tak s objevem

dne nádhery jsem vešla přetížena

zralostí touhy své, chtíc v náruč vložit

ji tvou, se vším, co z krásy přijala,

a pochopením tvým ji ještě zmnožit.

Tvůj pohled dotkl se mne, nevnímal

však paprsků, ba spíše oslněn

se jimi zdál, a sklopen bezradně

vyzvání nezřel, aby doplněn

byl souzvuk, který všechno objímal.

Tak unikla nám chvíle důvěrná

velkého splynutí a z krůpějí

dál rostl stalaktit i z nadějí,

v nichž prvně byla jsem ti nevěrná.