V. Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? –

Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? –

V něm seraf snesl hvězdnatými křídly

sen jarní noci v záhon fialkový...

Teď zamčen je – a věčná tma v něm sídlí. –

Jak stůňu po něm! – Kéž ten vonný teplý hled

mi svitne jednou ještě – naposled!

Ó jistě kdysi – srdce mi to praví –

až líc má bledá, touhou uplakána

se vnoří v modrý kvítek usedavý,

jenž na růvku tvém útrpně zkvet z rána:

mně náhle svitne z kvítku vstříc tvůj, dítě, hled –

o kdysi jistě, vím to – naposled...