V. Ty ubohý, kdo v oku knížat

Ty ubohý, kdo v oku knížat

na přízně číháš výlevy!

Mně jeden jarní den má lesku

za všechněch králův úsměvy.

Král? kníže? Zdali může dát mi,

co sám bych neměl s dostatek:

do duše tepla víc a jasna

a myšlenkových poupátek?

Zda může dát mi, co v den jarní

na každém keři natrhám:

slast oddechu a tolik písní,

že víc než král jich promrhám?

Pod každou větví, pod travičkou

rej číhavých těch radostí,

že celé jaro nestačí mi,

než každá zvlášť mě pohostí?

A což pak teprv, až se večer

k slavíkům skryju do lesa:

kde jest ten král, jenž dá ti více?

Já dám ti zem i nebesa!