V. Tys nevýslovný...

Tys nevýslovný tak, ó Bože milý,

Tvou dobrotu kdo poznal, která šílí

své syny marnotratné přivíjet;

lze milovat Tě jen, ó ze vší síly.

Kdo bloudili jsme ve dnech opojení,

kdy mládí zářilo nám v cestu denní,

my zapomněli dávné rozkoše,

Tvých úsměvů jen stráží obklíčeni.

Však teď, když vše se od nás smutně dálí,

kdy život náš v plášť zedraný se halí,

kdy vše se odvrátilo illusí,

Tys zůstal v milování neskonalý.

A vyhlížíš náš návrat těžký domů,

v těch rysech vyžilých a v hadrech k tomu

Ty svoje děti přece rozpoznáš,

krok zachycuješ vratký ve podlomu.

Dáš vyplakat se zase na Své šíji,

v Své lázni božské zmyješ do lilií

to tělo plné hnisu, sedrané,

v Tvých políbeních rány mé se skryjí.

Však věřit nemohu, mně bázeň brání,

lze zapomenout neřest mou? v mé skráni

stud hoří jako Kaina znamení,

mně nelze nechvět se v Tvém objímání.

Čím více odpouštíš, tím víc mě děsí

má nepravost, jí, zdá se, pod nebesy

že není rovno, na má ramena

jak tíha obrovská se skrytě věsí.

Ty ukazuješ rány zkrvavělé

jak uhle řeřavé, jež na Tvém těle

žhnou krví, vždycky znovu zalité;

mých hříchů stopy tudy spěly smělé.

Toť božské právě krev svou za mne vylít,

má vina však ta nemůže mne mýlit,

ó nech mě v peklo buďto zatratit,

neb láskou bohorovnou k Tobě šílit!