V týž čas.

Zvuk jako o pancíř když kopí zazvoní

a potom meč o meč a bitvy hučení

tím vzduchem tajemným, jenž zve se počátek,

jenž váží tolik jako život náš,

pluje a zanáší se v nevyzpytnou dál

a rovněž bezmeznou, v půvabném zamžení,

nechtící vědět nic a jejíž měsíc vzplál,

jakmile první šeř se k vrchům přikloní

a přes den vztažena k ochraně klesá páž.

Tam někde vysoko nad zájmy všedních hlav

je člověk přebledý a v sebe ponořený,

jenž silný, trpící jde v dumách, zasmušený

a zpívá o světle, máji a o plameni

a ráji, který v díl připadne opět světu,

neb přijde velký čas, kde vše se vracet bude,

odkad se vznořilo, hvězd pásy v slunce rudé,

a člověk v první ráj ve lásky zanícení

té lásky po cestě, kdež růží uzardění,

kde slavík rokotá, toužebně šumí splav.

A potom vrátí se do božských všecko retů.

Však dole volá kdos: boj, to je moudrost přec,

a kde boj nejkrutší, tam vždy mne nalezneš,

a jiní kývají si libujíce též:

boj, boj jest heslo mé, má tužba a můj dech.

A opět zpěvný zvuk po kraji letí všem.

I tehdy praví se: to samozřejmá věc,

naprosté bloudění, je-li kdo básníkem.

Čas týž jde, jediný, neznalý cesty zpět

a slunce tu též zář šle na prach, srdce, květ.