V. Umřeme, umřeme! Z našeho těla

Umřeme, umřeme! Z našeho těla

hrob si svou potravu zdělá.

Hrob aby pravým být mohl hrobem,

nutno nám, být jeho robem.

Jestliže z hrobu pak květiny vzrostou,

šeptají báji tu prostou,

starý náš tvar že v podobě jiné

znovu se ke slunci vine.

V postavě nové život náš starý,

vášnivý, tichý neb jarý,

blín nebo růže, dub nebo jíva,

opětně na svět se dívá.

Staré vždy tvary do hrobu lehly,

nové by z něho zas šlehly.

Za změnou jiná změna zas chodí,

život a ruch se tak rodí.

Já ale pravím: V každičké báji

jiskra že pravdy se tají.

Příroda sama srdci to šeptá,

jak jen se ono jí zeptá.

Jestliže tedy jednou až v zemi,

polehnu s vášněmi všemi

bytost má vstane, žít bude znova,

poslušna mocného slova:

Přání mé neslo vždycky se za tím,

ať svůj díl přírodě splatím.

Jak ona k prsům živným mne vine,

tak ať já živím zas jiné.

Moje vždy oko se skalilo vláhou,

když jsem zřel chudinu nahou,

nahou a hladovou mrazem se chvěti,

zvláště však ubohé děti...

Kéž tedy, tělo mé země až schvátí,

znovu se do světa vrátí

v podobě živného, chlebného klasu,

který dá chudému spásu.

Z klasu ať hojně obilí spadne

ve dlaně chvějné a hladné,

by bylo všady po světě chleba,

více než jeho je třeba!

Krev má ať plamenným žárem se vleje

v hrozen, jenž v slunce se směje,

všudy by po Čechách kypělo z číše

nad Sněžku víno to výše.

A kdo ji prázdní, ať pocítí v hrudi

sílu, jež k práci jej zbudí,

sílu tu, že by starý svět zbořil,

nový pak, lepší by stvořil.

Po Čechách volná píseň ať jásá,

lásku ať ku lidu hlásá,

píseň ta nadšená, smělá a vřelá

bude má duše pak celá!