V upomínkách.

Jak na hedvábný mech jsem hlavu kladl

na bílá ňádra Tvá.

Tu z hvězdnatého nebe sen se snesl

a unavený letem tiše klesl

na bílá ňádra Tvá.

l uletěla touha ze srdce Ti,

a s chvěním padla jemu do objetí

na bílá ňádra Tvá.

Má víčka vlhla v obou vlahém dechu,

a slza skápla k hedvábnému mechu,

na bílá ňádra Tvá.

Píšu Ti píseň, její zvuky

sotva ti o sluch zavadí,

roste mi z ňáder, jak z opuky,

skalní to mladé kapradí.

Rozdechne větřík hlasy v polích

i lesy mluví po tiší,

jenom tu kapraď ze skal holých,

jenom tu nikdo neslyší!

Ty staré písně v duši zní mi;

a jejich matku obraznosť mi kreslí,

a doby večera se loudí s nimi

a svatý sen, jak boží děcko z jeslí.

Jsem zemdlen, zpitý jakýms květem milým,

jenž nerozhodí kořen v ňádrech planě,

mlčky a zvolna hlavu k prsoum chýlím

a zbožně spínám ku modlitbě dlaně.

Jdou doby večera a sen můj s nimi,

a staré písně v duši zní mi.