V UPOMÍNKÁCH

Když v lese lehnu tiše přemýšleje

a příroda mi sedí u hlavy

a jasných břízek huštinami kreje

jen zpola obzor dálný, mlhavý,

když zřím, jak mráčky táhnou k jihu,

a kukačky mne z blízka vábí hlas,

tu v ručku tlesknouc plachou nožkou skočí

mi štěstí, sladké bůže, do duše,

vždyť do mých snů Tvé čarné září oči

jak v hloubce noci jasná Venuše.

A Tvůj ret praví hudbou sladkozvukou:

„Jen vzpomínej si mne tu sám a sám,

vždyť ráda sny tvé žehnám svojí rukou,

jsi chrámem mým – tam spěchám k modlitbám.“

Ba jako v chrámu klenbách temných ramen

modlitby lidu šeptem dozvučí,

tak v srdci svém Tvá slova skládám zmámen,

když v sladkém objímám Tě náručí.

Vždyť víš, jak Tvoje lahodí mi slova

jak kvetoucímu zefír obilí,

jak žádám si jich slyšet znova

a stále zřít Tvůj úsměv rozmilý.