V UPOMÍNKU. (III.)

To slunce dnes v ten boží svět

tak jasně svítí, hřeje,

já hledím na ně s okna ven

a nevím, co se děje.

A myslím sem a myslím tam

a oko se mi kalí,

a nevím, zdaž to pravda je,

či myšlenky mé lhaly.

Ten bez, kde, milá, na jaře

jsme sedávali spolu,

tak svěží ještě, zelený,

ni lístek nespad’ dolů.

Ta myrta, již jsi vsadila,

už na polo je v květě,

aj toť to naše děťátko

mít štěstí bude v světě.

A ten náš ptáček zpěváček

tak zpívá dnes až milo,

a všechno je tak veselo,

jak tebe když zde bylo.

Ba ještě se ta vlašťovka

kol švihá, v okno dívá

a ty že již jsi uletla,

má holubičko sivá?

Ach co tě odsud volalo,

když jsou tu všichni jiní?

Oj to jen venku leto je

a chladno už je v síni.

Tam s našich vínků svatebních

po lístku lístek padá,

to děje se tak na podzim,

viď, má dušenko mladá?

A v síni všechno pusto tak

a židle tvá je prázdná,

oj to už podzim, podzimek

a zima bude mrazná.

A venku bude také tak

a jaro zas přichvátá,

však kdo se tebe dovolá,

má holubičko zlatá?