V UPOMÍNKU. (IV.)

Žij mi dál v té upomínce,

žij mi dál;

dí, že mrtva jsi, mé dítě,

není pravda, osud mi tě

ještě nevyrval.

Žijem spolu jako dříve,

ve snech – ještě víc,

v každém hnutí, pomyšlení

i v tom jiných zapomnění

ty mi hledíš vstříc.

A když mi ty upomínky

v oko vykypí,

že ti závidím, se zdá mi,

jak se ti tam pod lípami

hezky, klidně spí.

Konečně je všeho boje na časy,

potom teprv, v líp těch stínu

na čerstvou až kleknou hlínu,

ať dí: „Mrtva jsi.“