V UPOMÍNKU. (IX.)

Je proud můj život divoký,

jenž skalným břehem kouří,

vše odnese, nic nenese

a bouří jen a bouří.

A tebe, kvítek nejdražší

mi jedním mžikem splavil

a na věkův už na věky

vší radosti mne zbavil.

Já dívám se, já naslouchám,

já volám v dáli mhavou.

„Co uchvátím, to nevrátím,“

jen zní to řekou dravou.

Na břehu stojím podrytém

a hledím, jak to rve se;

a až ten břeh to utrhne,

tam v moři sejdeme se.