V UPOMÍNKU. (VI.)

To byla jako hvězdička,

do pošmůrného večera;

jen hvězdka drobná, maličká,

však vlídná, světla plničká

a moje byla celičká,

mé slunce duše do šera.

A přiletěla do šera

a zajiskřila, zakmitla

a potom zase ulítla,

to smrt, ta němá příšera,

mi v náruč svou ji zachytla.

A noc tak tmavá, mrákotná,

tak mrákotná, tak lopotná,

když duše z štěstí procitla.

A kdyby byla k zoufání,

to marné, marné volání.