V ustrašení.

My ustrašeně šli tím sešeřelým územím,

jež v léno své jsme kdys tak pyšně přijali;

vše chvělo se před naším zjevem bázlivým,

i zvony vzdálené, jež dlouho plakaly.

Třpyt chorých hvězd nám nad hlavami zvolna vybledal,

a mlha padala v kraj tichý, zpozdilý –

sbor hlasů neznámých v tmách kdesi bědoval,

sbor cizích poutníků, již v skalách zbloudili.

A k ránu na cestu nám svítil už jen Jižní Kříž

nad městy mrtvými, kde vše se stmívalo,

a krajina v tmu s námi padala vždy hloub a níž,

až všecko v bojácnou náladu splývalo.

Jen v dálce kdes a nahoře na vlažných přílivech,

jichž teplo mateřské nás jalo, Spřízněná,

byl den, a vítr v tempu volném nad vysoký břeh

tam mlýnů větrných pozvedal ramena.

Tys řekla cos jak dětskou paralelu Života

s tou obcí zasmušilých mlýnů větrných –

já k tomu důvěrně připojil glossu z Quixota,

a tmou zněl bázlivě náš ironický smích...