V úterý 11. srpna. *

Chtěl jsem psáti s mnohou umělostí

básně své ve formě bezúhonné –

Ale ach! jak jsem ta citů kvítka

vtěsnával do tuhých nauky vazeb,

tu se svěžest, vůně ztrácela.

Chtěl jsem psáti básně velikánské,

romány a šíré epopeje,

ale bujnost vrtkavého mládí

novými vždy obrazy a city

předurčený chod jich rušila.

Nuže s Bohem, epopeje, báje,

ještě jedna – máti věnovaná –

a pak čekejte vy časů příštích,

až těch citů rozmanitost volná

v mocnější se všechněch sleje cit.

Psáti budu, jak mi srdce dává,

vůni vdéchat do papíru toho,

pravidly jen jako stužkou vázat

k okrase tu různobarvou kytku

náhlých, různých srdce výkvětů.

V lesku jitra střechy se rodí,

nad kostelem luna umírá,

díky, bratři, za veselení!

Noha mdlá se v pole ubírá.

Krásotinek mizejí tváře,

bujní koni za vraty frčí,

v síni hasne veselá záře,

vozy hostů silnicí hrčí.

Krásné jste vy, klenuté síně,

hezčí nebe hvězdnatý krov!

Krásné skvosty v hedbávném klíně,

hezčí jitra nachový kov!

Svůdná jsi ty, besedy krásko,

nezmožena však neviná (sic) tebou,

žhavá jsi ty, smyslná lásko,

ctnostná, vyšší pohrdá tebou!