V ÚZKOSTECH

Ó mrtvé ticho dní, když kalných očí Strach,

pták černý, usedl v mých nervů bílý keř,

z mých očí vláhu pil, z mých tváří leptal nach

a závoj paprsků mi barvil v tesknou šeř.

Když v modrých stěnách žil mi krve doutnal žeh,

vzduch hořce chutnal jsem jak teplý nápoj mdlý,

a krásy mystické mi lotos vadl v snech

i bílý půvab žen, jenž v očích mužů dlí.

Mých tužeb ochromen se k zemi plazil let,

ve křečích na rtu mém mi úsměv umíral,

a klokot myšlenek, jak barev těžkých jed,

v mé duše vázu krištálnou se rozžíral.

Ó Smrti, kněžno snů, jež vlnou éteru

v zahradách věčnosti se míháš tajemnou,

v těch dnech svých paprsků mystických nádheru

jak glorioly zář jsi střela nade mnou!

Na vlhké čelo mé Tvých křídel vál mi jas,

číš léků chladící z Tvých rukou přijal jsem,

a v hořící mou krev Ty myrhu kapala’s

mi svého příští svatým evangeliem.