V ÚZKOSTI DUŠE SVĚ.

Pane můj laskavý, dobrý Ježíši Kriste,

nejvyšší kněže bratrství, lidskosti čisté,

miláčku duší, úsměvný lékaři člověka – –

Schouliv se zděšeně pod Tvůj rozpiatý kříž

s prosbou a úpěním ruce vztahuji k Tobě.

Nemohu duší svou pochopit muka odvěká,

surovou vládu zla. Snášet nemohu již

v osudné této, šíleně krvavé době

bratří svých lkání, nesmírné bolesti tíž.

Pane můj, shlédni a nedej, Ó nedej, bych dnes

s výkřikem hrůzy na dno až zoufalství kles'

zpřerážen, rozbit o hroty trčících skal...!

Smiluj se – zachraň – učiň, bych zkrvácen sic

přece jen, o Tebe opřen, vzpřímeně stál,

s důvěrou patřil Ti v sladce bolestnou líc...!

Učiň, bych věřil – – srdcem svým pochopil zas:

Nutné a účelné zlo je kolem i v nás.

jako lék hořký v nemoci, nucený klid.

Učiň, bych viděl po všechen budoucí čas:

Pro noční tmu jen krásný je sluneční jas.

Toliko pro hořkou bolest radost je sladká,

pro smrti tajemnou hrozbu sladko je žít.